Stručná historie obce

Horky jsou dnes v podstatě nezemědělská obec, která se velmi rozrostla po vybudování hlavního železničního tahu v 80. letech 19. století. Na plánu stabilního katastru z roku 1838 vidíme kromě kostela hospodářský dvůr a několik usedlostí, volně rozmístěných podél komunikací. Kostel byl (a dodnes je) obklopen hřbitovem; okolo tohoto areálu je na plánu z roku 1838 značen lom; pravděpodobně šlo o těžbu hlíny pro potřeby zdejší cihelny.

Nejstarší zmínka o obci pochází z roku 1268, kdy je uváděn horecký plebán. Podle okolností je pravděpodobné, že Horky představovaly drobné šlechtické zboží. Taková drobná zboží pak v následujících staletích existovala vedle rozsáhlých šlechtických dominií a nikdy zcela nevymizela, přestože existovaly tendence ke zcelování šlechtických majetků. Na Čáslavsku existovala od počátku 13. století prakticky po celý středověk dvě významná panství, a to panství chlumecké (centrem byl hrad Chlum nedaleko Zbýšova, dnes zachovaný jako skromná zřícenina) a panství lichnické, resp. později žlebské.

Osada Horky byla ve 14. století dokonce majetkově rozdělena na dvě části. Část s kostelem patřila ve 14. a 15. století k panství Chlum a v 16. století k panství Žleby, druhou část vlastnil roku 1391 čáslavský měšťan Ondřej Spitter. Další majitelé vystavěli tvrz, která je poprvé připomínána roku 1454, kdy spolu s dvorem a několika poddanskými usedlostmi náležela Janu Horynovi z Honbic a jeho sestře Kateřině. Ve 2. polovině 15. století je jako majitel připomínán Petr Vrbka z Vrbice a po něm jeho syn Jakub Vrbka, zmiňovaný ještě roku 1515. Roku 1532 prodal Michal z Vrbice tvrz a dvůr Horky u Čáslavi městu Čáslavi. Od té doby tvrz nebyla udržována a zpustla. Dnes nelze ani určit, kde stála.

Během slabé vlády králů Vladislava a Ludvíka Jagellonského rostla moc a síla šlechty, která rozšiřovala svůj majetek na úkor drobných zemanů. Vedle šlechty se významnými pozemkovými vlastníky stávala i královská města. Do majetku města Čáslavi se v té době dostalo rozsáhlé území v jeho okolí. Třebaže po odboji proti císaři Ferdinandovi v roce 1547 město zasáhly císařské konfiskace, již krátce na to svůj majetek doplnilo do původního stavu a dokonce i rozšířilo. Toto bohatství zůstalo městu až do pobělohorských konfiskací.

Čáslav držela Horky až do roku 1623. Pobělohorské konfiskace znamenaly rozsáhlé přesuny majetků. Na nich profitovalo několik rodů, ale často pouze krátkodobě. Známý je příběh císařského generalissima Albrechta z Valdštejna, který promyšleným skupováním uvolněných majetků vytvářel rozsáhlé panství s centrem v Jičíně. Ohromující růst jeho majetku zároveň ale vyvolával nevoli i obavy. Strmá kariéra Albrechta z Valdštejna skončila 25. února roku 1634, kdy byl na příkaz císaře zavražděn v Chebu.

Méně známé ale je, že spolu s ním byl v Chebu zavražděn také Adam Erdmann Trčka z Lípy. Trčkové byl další rod, který nevídaným způsobem zbohatnul v pobělohorské době. Byli to právě Trčkové z Lípy, kteří tehdy získali tupadelské panství a rozsáhlé statky města Čáslavi (mimo jiné). Roku 1629 svůj majetek na čáslavsku rozšířili o žlebské panství; vše ale bylo zkonfiskováno v roce 1634.

Po "Bílé hoře" se Horky staly součástí tupadelského panství, jež mezitím nabylo na významu. Roku 1634 získal toto panství, které tehdy již zahrnovalo 12 vesnic s řadou hospodářských dvorů, císařův oblíbenec, generál hrabě Arnošt de Suis. Finančně byl zřejmě zabezpečen velmi dobře, protože ještě za třicetileté války postavil v Tupadlech raně barokní zámek a kromě toho začal velkorysým způsobem opravovat a rozšiřovat kostel v Potěhách; jeho věž vybavil střílnovými okénky. Tupadelské panství pak získal jeho syn Arnošt Ferdinand.

Jakým způsobem přežil třicetiletou válku horecký kostel nevíme. Pobělohorská doba je čas ohromného náboženského zvratu; okolí Čáslavi bylo jako větší část země protestantské (utrakvistické). Úředně přikázaná rekatolizace byla zprvu formální a nedostatečně zajištěná. Farní síť získala rozsáhlé trhliny, které se zacelovaly pomalu. Duchovní správa horeckého kostela i kostelů v okolí byla prováděna z Čáslavi, a to až do roku 1676, kdy byla obnovena fara v Potěhách. Horecký kostel zůstal filiální a bohoslužby se zde konaly sporadicky.

Roku 1739 koupila tupadelské panství Kateřina Aueršperková, rozená ze Schönfeldu, dědička žlebského panství. Horky se tak staly součástí žlebského panství a byly jí až do roku 1948. Aueršperkové byli lepšími patrony kostela, než jejich předchůdci. Hned po rozšíření panství provedli krátce po roce 1750 barokní přestavbu kostela, který byl pravděpodobně stavebně značně sešlý. Ve stejné době zahájili i barokní přestavbu žlebského zámku.

K aueršpeskému panství náležel i horecký dvůr Karlov, dnes nevyužívaný a částečně zřícený, přesto chráněný jako kulturní památka. Zlatou dobou výstavby hospodářských dvorů byl čas po třicetileté válce, kdy se rozsáhlé plochy úrodné půdy vyprázdnily a bylo potřeba zajistit jejich obdělávání. Původ některých dvorů je ale ještě starší. Nejstarší stavbou horeckého dvora je raně barokní sýpka na jižní straně, která byla postavena zřejmě kolem roku 1700. Má charakteristická úzká sýpková okna v kamenných ostěních s mřížemi. Charakteristická je i sedlová střecha, po stranách ukončená štíty ve tvaru polovalby. Další stavby dvora stojí po jeho severní a západní straně; jejich výstavba souvisí s další vlnou aueršperské stavební aktivity, někdy ve 20. letech 19. století. Tyto stavby sloužily jako chlévy a stáje a původně měly střídmý klasicistní dekor. Dnes jsou zpustlé a chybějí jim typické sedlové střechy.